že jsi rostla málo
do krásy
byl jsem asi slepý
teď je pozdě čehý
říkat si
hodím si korunou
zda půjdu za jinou
nebo ne
tak si jen povídám
začínat odznova
nepůjde
namalujem tlustou čáru
v půli života
nebo prásknem do kočáru
nikde jistota
poběžíme s bílou hůlkou
spletí všedních dnů
nebo nad tím mávnem rukou
konec věčných snů
začít život od začátku
to se lehce řekne
nekoukat moc po pozlátku
jenž se stejně lekne...
...a zmizí
Žádné komentáře:
Okomentovat